Člověk když chce hovořit o sobě, musí se vždy nakonec obrátit k rodné hroudě a k předkům. Jako malý jsem se zatajeným dechem poslouchal dědovo vyprávění o tom, jak se vesnice, ze které pocházím, bránila zídkami mezi grunty. O místě, kterému se říkalo a říká Bašta, kde snad kdysi stálo něco obranného a jak Seničtí občané opevnili svůj kostel a statečné Hanačky se bránily horkou krupičnou kaší. A tak na paměť této obrany visel nad jednou z olomouckých bran nápis:
„Císaři věrným Seničanům budiž příchod a odchod z města volný.“
Krajinou mého prvního čtvrtstoletí byla Senice na Hané, Cholina, Litovel a Olomouc, kde pobývám nyní. Hanáci jsou zvláštním, velice hrdým a tvrdohlavým plemenem.
Když jsem jedenkráte seděl ve skautské klubovně v Poličce, která je zřízena v jedné ze starých bašt památkově chráněného městského opevnění došli jsme s přítelem Balúem na to, že bych měl mít svůj občanský znak. V naší rodině se sice z otcovy strany vypráví prapodivné historky o tajemném pradědovi, který snad byl velitelem prvoválečné německé ponorky a byl vyznamenán bulharským carem Ferdinandem I. v bojích proti Turecku. Přes úpornou snahu jsme identitu tohoto muže nikdy neodhalili. Aspoň z těch časů mi zbyly tři relikvie, které mírně naznačují tento příběh, který se mohl odehrát úplně jinak. Na straně babičky z otcovy strany se zase vypravovala historka o jisté dávné avantýře naší prapraprabáby s Karlem IV. u jedné říčky.
Takové historky se dobře a rády poslouchají, ale občanský život sebou přináší spoustu jiných civilnějších historek. Nakonec jsme s Balúem rozhodli, že do občanského erbu dáme to, co tam patří. Hradní věž ze znaku Senice na Hané, na které se možná bránily senické ženy; dále hrdý strom, který roste všude a za všech podmínek a umí růst také jako solitér. Tedy topol, a každý, kdo do Senice přijíždí od Litovle, musí na větrolamy narazit. Tam u těch větrolamů jsem jako kluk míval svůj bunkr. A jako poslední kružítko, které znamená sebeovládání a uměřenost, dodržování pravidel, ale také měření a zkoumání nepoznaného ke kterémuž tématu pak odkazuje písmeno G. – Gnosis = poznání.
Pamatuji si, jak jsem kdysi v první třídě vyslovil přání být spisovatelem. Sklidil jsem za to tehdy obecný posměch, v těch dobách byli v kursu řidiči kamiónů, piloti formule jedna a kosmonauti. Trvalo to dlouho, ale nedávno jsem to ověřoval a tuším, že to vyšlo jenom mě. Zůstalo jen u Remka, řidiči kamiónů už dnes netáhnou – protože hranice jsou otevřené a vzácné hračky ze Západu ztratily lesk nedostupných věcí a jak je to s formulí opravdu netuším. Záhad a věcí, o kterých se dá psát, je ale moc – papírová kniha – byť jí už mnoho proroků věštilo mockrát smrt, je tu stále s námi.
Milan Zacha Kučera